VĚRA MEZULÁNÍKOVÁ
Koho jsem potkala na Tichém víkendu
Asi si těžko představíte, co je ten Tichý víkend. Zní to možná ezotericky, možná divně, možná jako že se nic extra nestane. Bohužel a bohudík se ovšem jedná o něco, co se slovy dá jen těžko popsat, a taky těžko “prodat” lidem. Proto píšu tuhle “zpověď” - tento víkend jsem prožila a odešla jsem z něj naprosto přesvědčená o jeho smysluplností. Hluboce věřím tomu, že je to něco, co by měl jednou za čas absolvovat úplně každý pro objevení míst, kam se ve všedním životě nikdy nedostane.
Na začátku jsme se sešli jako skupina, Berrak a Naima vysvětlily základní instrukce a zvonečkem odcinkly začátek mlčení. Ticho bylo boží. Jsem trochu introvertní a vědomí, že se nemusím s lidmi seznamovat slovy a vést small talky, které mi moc nejdou, mě hrozně oblažilo. Po chvíli jsme se pustili do prvního cvičení, kterým bylo qi-gong s Naimou. Byla to moje první zkušenost s qi-gongem a moje kancelářsky zkroucené tělo na pomalé a precizní pohyby reagovalo překvapeně a bolestivě. Moje mysl se nějak neměla k čemu uchýlit, všechno to bylo tak pomalé a ladné. Sledovala jsem ostatní účastníky, jak se ladně pohybují a najednou pomalu se do mě vplížil pocit, že mě to celé neskutečně sere. Kde je ta pohoda, co byla slíbená, kde je ten duševní klid!? Všichni vypadali spokojeně a soustředěně a já jsem se propadala čím dál víc do šíleného vzteku. Pořád dokola mi jelo hlavou “Ježiši kriste, co to má jako být! Já to úplně nenávidím!”, a byla jsem přesvědčená, že po tomto cvičení půjdu za Berrak a omluvím se, že tohle nemůžu přežít. Posledních zhruba týden jsem byla každý den vzteklá a podrážděná, a nyní se zdálo, že jsem dosáhla samého vrcholu vzteku. Potom najednou přišel moment, kdy už to nešlo dál snášet. Něco ve mně si řeklo “No tak co, tak tě to štve. Jestli je to pro tebe blbost, nemusíš se tvářit, že jsi v zenu.” a já jsem si dovolila zaplavit celé tělo tím vztekem. V ten moment se něco prolomilo. Těžko to popsat, ale jako by se rozbila zamrzlá hladina a já se propadla pod ni - do vnitřního světa, který byl dosud nedostupný. Navzdory skupině lidí okolo, jsem se ocitla v nějaké vnitřní samotě, kde jsem byla jen já dospělá a já jako malá holka. A ta mi bez váhání řekla, že ten vztek způsobuje ona, protože si jí nevšímám stejně, jako si mě kdysi málo všímali rodiče. Wow. Následující dvě hodiny, kdy se střídalo cvičení qi-gong s Naimou a somatická práce s tělem s Berrak, jsem strávila ve vnitřním dialogu s ní, ptala se jí na otázky, na které měla velmi rychlé a moudré odpovědi. Pochopila jsem, odkud se bere většina mého vzteku a pocitu frustrace. Každé další cvičení, které pracovalo v tichosti s tělem, pomáhalo rozhýbat a prozkoumat nové části těla, nová území a nové pocity. S každým dalším cvičením jsem se pomalu nořila do většího kontaktu sama se sebou a s tou vnitřní holkou. Ten den mi odpověděla na spoustu věcí, které jsem potřebovala slyšet. Řekla mi například, že už dál nemůžu vinit rodiče za málo péče. Už je moje zodpovědnost postarat se o sebe a o ni, o ty prázdná místa, která v sobě každý nosí. Už jsem dospělá a je to moje povinnost. Taky mi řekla, že to, jak jsem schopná starat se o ni, vyjadřuje to, jakou péči budu moct dát své budoucí dceři a ať se o ten vztah raději dobře postarám. Všechno to dávalo velký smysl. Když jsme byli zhruba v půlce dne, dialog s ní přestal. Zbylý den a půl celého víkendu jsem strávila v hluboké radosti a užívání si vlastní existence, pohybu, hudby, ostatních členů skupiny… Něčemu ve mně se zásadním způsobem ulevilo. Díky tomu jsem pak začala být schopná vnímat ostatní účastníky víkendu. Během párových cvičení jsem žasla, jak jen díky pohybu můžete do člověka vidět jako do otevřené encyklopedie. Z pohybů rukou jsem beze slov pocítila, jaký člověk naproti mě sedí, něco takového jsem nikdy nezažila. Při cvičení, kde se víc tančilo, jsem pocítila hluboký soucit s ostatními, totální lidskou sounáležitost. Za každým cvičením čekalo nové překvapení a poznání.
Pokud to mám nějak zhodnotit, myslím, že k podobnému prožitku bych nikdy v každodenním rytmu ani nepřičichla. Ty dva dny byly zásadní prostor pomalu se ponořit tak hluboko, jak potřebuju a prožít díky tomu velmi teraputický zážitek, kdy se terapeutem stalo moje tělo a vlastní vnitřní moudrost. Za tuto zkušenost jsem velmi vděčná Berrak i Naimě a plně důvěřuji jejich práci. Jsem neskutečně vděčná za to, že se tomuto rozměru života věnují a pomáhají ostatním prožít taková dobroružství. Občas mě napadá, jestli jsem si to celé nevymyslela, jestli ta vnitřní holka nebyla nějaký sen… A pak si vždycky řeknu, že jestli jo, tak jsem si to vymyslela sakra dobře. :)
